Bylo pozdní zimní odpoledne. Šeď pomalu usedla na krajinu, po sněhu nebylo ani památky.

Zdena opravila poslední slohovou práci. Zase je tu sama. Nevlídná sborovna plná zdánlivého i skutečného nepořádku, ve kterém kupodivu mají učitelé nějaký systém, nabízela urovnané stohy sešitů.

Proč jen jsem si vybrala jako obor češtinu? Matematici končí opravy mnohem dřív, zeměpisci, přírodovědci, chemici a fyzici opravují jen občas, když shrnují kapitolu nebo si ověřují prověrkou schopnosti žáků řešit konkrétní úkoly.

Nejlíp se mají tělocvikáři, pozemkáři a výtvarníci, ti vůbec neznají bolest zad češtinářů skloněných denně několik hodin nad domácími úlohami, školními cvičeními, diktáty. Ne nadarmo prý v psychiatrických léčebnách je nejvíc učitelek českého jazyka.

Zdena násilím přerušila úvahy, které se jí honily hlavou, automaticky srovnala patero hromádek sešitů, sáhla po vánočních pohlednicích, které chtěla dnes hodit do poštovní schránky, aby aspoň letos došly včas. Očima naposled přehlédla ztichlou neútulnou sborovnu a zabouchla dveře. Pomalým unaveným krokem došla k poště. Tak, teď jenom najít v tašce vánoční lístky a vhodit je do schránky. „Propána, proč se ti lidé tak na mě usmívají a proč ty pohlednice se tam nedají strčit?“ Přinutila své unavené oči podívat se ke schránce. V tom okamžiku ji zalil růměnec, vždyť ona tam strká stolní kalendář! Prudkým pohybem vhodila kalendář zpět do kabelky, otočila se a pelášila do školy. Musí ty lístky dnes dát na poštu, je pátek, pak víkend, do úterka dojdou. Kdyby je poslala až v pondělí, zcela jistě by nedošly, vždyť říkali v televizních novinách, kolik teď mají pošťáci práce s vánočními zásilkami a pohlednicemi.

„Jé, paní učitelko, vy nemůžete bez té školy být ani v pátek večer,“ smála se na ni uklízečka Jarka. „A co dárky, už máte koupeny?“ Slovo dalo slovo, hezky si povídaly. . .

„Páni, vždyť už je tma!“ vyhrkla Jarka a obě se polekaně rozběhly. Uklizečka po své práci a Zdena? Bože, proč už dávno není doma?

Seběhla se schodů jako mladice a otevřela těžké dveře školy. Slyšela je zaklapnout a přemýšlela, co si udělá k večeři. Neměla by vlastně večer už nic jíst, ale má hlad, co takhle rybí pomazánku, ano, to je ono! K tomu si uvaří zelený čaj, staví se koupit čerstvý chléb v obchodě u pošty. Najednou ji bodlo u srdce: pohlednice! Bezradně se zastavila. Rozevřela tašku, ve které si právě uprostřed hověl stolní kalendář. Tak to ne, kalendář půjde na stůl a pohlednice na poštu.

Znovu se obrátila ke škole. Teď musí jít tiše jako myška, aby ji uklízečka nepostřehla. Měla štěstí, proplížila se kolem třídy, ve které Jarka uklízela a jako zloděj tiše našlapovala na cestě zpět. Najednou se ozvala rána, všude se rozsvítilo, na chodbě se současně zjevil ředitel i uklízečka. Před zkoprnělou Zdenou ležel rozlitý kbelík vody, na něm spočíval velký smeták.

„Co je, Zdeno, co tu vyvádíš, proč si nerozsvítíš?“ mračil se vládce školy.

Jarka se zamračeně dívala na rozlitou vodu, kterou bude muset setřít, zakroutila hlavou a šla zvednout mokrý smeták. Se zarytým mlčením se dala do vytírání.

Zdena se nadechla, omluvila se oběma, že si odskočila pro zapomenuté vánoční pohlednice a blábolila cosi, že chtěla šetřit elektřinu, proto že nerozsvítila. Jestli jí věřili, nevěděla, ale po pravdě, bylo jí to jedno. V ruce třímala deset vánočních pohlednic, které šla konečně hodit do poštovní schránky. Že si zapomněla koupit půlku chleba? Nevadí, oškrábe si brambory a ohřeje si mléko. A po večeři si něco pěkného přečte, aby se uklidnila. Z rozevřené kabelky se na ni usmíval stolní kalendář.