Tenkrát, v roce 1960, se žilo obyčejně, prostě. Mnohé děti chodily v teplácích a v nějakém tričku nebo svetru, obuté v gumových galoších. Pravda, byly i takové, které dbaly na vyžehlené halenky, jejich kalhoty měly puky, na nohou střevíce. Když bylo zima, hřál je karovaný kabátek nebo bunda. Takhle to bylo na vesnicích, ve městě asi trochu jinak.
Učila jsem tenkrát v Suchdole nad Odrou a dá se říct, že jsem si se svými deváťáky rozuměla. Jedna věc mě ale trápila, že někteří žáci učivo vůbec nezvládali, nepsali domácí úlohy a hodiny matematiky a chemie jenom proseděli. Jejich rodiče na třídní schůzky nechodili, kontakt s nimi se mi nepodařilo navázat ani přes dopisy či žákovskou knížku. Došlo tedy k tomu, že jsem dva žáky na konci školního roku ohodnotila nedostatečně. Když přebírali vysvědčení, byli tišší, smíření, žádné nenávistné pohledy, hezky jsme se rozloučili. Další rok jsem totiž odcházela na mou žádost blíž Příboru, mému domovu. Dostala jsem umístěnku na školu do Studénky. Měla jsem za sebou druhý rok působení jako učitelka na druhém stupni, obor matematika a chemie. Učila jsem ráda, byla jsem šťastná uprostřed dětí, ale ti dva kluci, které jsem nechala propadnout, mě mrzeli.
A léta ubíhala. Jednou jsem dostala zvláštní dopis. Prosil mě v něm o setkání můj bývalý žák ze Suchdolu nad Odrou. Písmo bylo trochu kostrbaté, ale bez pravopisných chyb. Strnula jsem, byl to chlapec, který tenkrát z mých předmětů propadl. Přesto, obratem jsem mu odepsala a navrhla místo a čas schůzky. Kde? Před školou, samozřejmě. Kdy? Až skončím vyučování, v odpoledních hodinách. Okamžitě přišla odpověď: Budu na vás čekat.
Sešli jsme se. Nepoznávala jsem jej, pořád ta drobná postava, ale žádné tepláky a galoše, pěkně oblečený, vedle něj milá usměvavá dívka, Angličanka. Na krku měla zvláštní ozdobu, nějaký váleček vypadající jako zlatý, v něm okénko a cosi v něm. Nechtěla jsem ji upřeně pozorovat, odvrátila jsem oči a zeptala se Mirka, jak se mu daří. Usedli jsme na lavičku a on začal vyprávět svým způsobem: Tiše, usměvavě, klidně. Vyrozuměla jsem, že žije v Anglii, je ženatý, děti ještě nemá. Přijel do Suchdolu na návštěvu, neboť zemřel jeho otec a vzpomněl si na mě, chtěl mě vidět.
„Mě? Vždyť já jsem tě tenkrát nechala propadnout!“
„Ale byla jste milá, nechtěla jste to.“
Přikývla jsem a v očích se mi objevily slzy. Podíval se na mě, pak na svou manželku, něco jí řekl a ona přikývla. Pak jí něžně rozepnul sponku na řetízku s tím podivným válečkem a podal mi ho: „Na památku,“ řekl.
„Ale to já přece nemohu přijmout,“ bránila jsem se.
Jeho žena se na mě usmála a pohladila mě po ruce.
„To jsou digitální hodinky na baterku,“ vysvětlil mi.
„Nikdy jsem nic podobného neviděla,“ řekla jsem a nevěřícně zírala na svou dlaň. Měla jsem v ten okamžik velké výčitky svědomí. Tiše jsem poděkovala a hodinky s řetízkem vložila do kabelky. Za chvíli jsme se rozloučili a já spěchala na vlak a umiňovala si, že příště Mirka překvapím nějakým milým dárkem. Vždyť byl jediný z mé bývalé devítky, kdo si na mě vzpomněl, právě on, koho jsem nechala propadnout z matematiky a chemie!
Hodinky jsem začala nosit hned druhý den. Tenkrát to bylo u nás něco výjimečného a pokaždé, když je někdo obdivoval, jsem s vděčností na Mirka vzpomínala.
Svůj slib, že i já mu dám nějaký dárek, jsem však nesplnila. Za rok jsem se dozvěděla, že měl v Anglii havárii v autě, kterou nepřežil.
Posílám mu tedy aspoň tuto povídku a velice se omlouvám, že jsem chlapce s takovým zlatým srdcem neohodnotila tenkrát jinak. Mirku, promiň.

Když jsem se vrátila na Základní devítiletou školu v Příboře Jičínská, ne už jako žákyně, ale jako učitelka, bylo pro mě všechno nové a nezvyklé. Po mém příchodu do školy mé kroky nemířily do žádné třídy, ale do sborovny a pak do chemického kabinetu, kde bylo moje království.
Občas se stávalo, že jsem se bála vstoupit do učebny, ze které se po zvonění ozýval nadměrný hluk a já tam měla vyučování. Zvládnu ty děti? Vířilo mi hlavou. Musíš, jsi přece pedagog! Stiskla jsem tedy kliku a vešla.
Zpočátku to nebylo lehké, ale jak čas šel, děti si zvykly na mě a já na ně. Každodenní kontrola domácích úloh nebo samostatná práce žáků se staly samozřejmostí. Mnozí zlepšili úpravu svých zápisů, ale nejen to, zvykli si domácí úlohy počítat doma. Co jiného jim zbývalo, když jsem jejich sešity šla vyzvednout před začátkem vyučování?
Ne každý žák však matematice rozuměl. Někteří chlapci začali opisovat úlohy i na záchodě. Sešity nosili pod košilí či pod svetrem. Bylo pak jednoduché je z toho usvědčit, stačilo zadat jim stejný příklad na tabuli. Neuměli ho a přiznali se k opisování. Trápilo mě to, proto jsem ve třídě zařídila čtyřčlenné skupinky, ve kterých byli vždy žáci výborní, prospěchově průměrní a velmi slabí. Těm, kteří chtěli porozumět učivu, to pomohlo, ale bohužel byli i takoví, kterým na tom vůbec nezáleželo. Nedostatečná střídala nedostatečnou, ale jim to bylo jedno. Mrzelo mě to, snažila jsem se je doučovat, ale nikam to nevedlo. Patřil mezi ně i Milan. Byl to zvláštní chlapec, hodný, milý, ale vždy duchem nepřítomný. Nic u něj nezabralo, prosby ani hrozby, visely nad ním tři nedostatečné na vysvědčení, a to tenkrát znamenalo opakování ročníku. Zdálo se, že je mu všechno jedno, neučil se.
Přišel červen. Neprospěl ve třech předmětech, neměl proto nárok na opravné zkoušky, čekalo jej opakování třídy. Když jsem mu předávala vysvědčení, někdo na dveře zaklepal. Šla jsem otevřít. Za dveřmi stáli jeho rodiče. V ruce drželi velkou krabici.
„Paní učitelko, náš Milan vám děkuje, že jste se s ním tak trápila. Počítání mu nejde, tak vám obšil staré fotky smykovacím stehem a pak je sešil. Prý abyste lépe viděla na opravování sešitů.“ Z krabice jeho otec vytáhl velkou stojací lampu. Její stínítko tvořila stará blahopřání k významným životním událostem.
„Lampa svítí, vyzkoušejte si ji.“
„Ale to já přece nemohu přijmout,“ bránila jsem se.
Marně. Odnesla jsem si tedy lampu do kabinetu a celá roztřesená se vrátila zpět.
Když jsem předávala Milanovi vysvědčení, poděkovala jsem mu, a i když ta lampa byl obrovský kýč, ocenila jsem jeho práci a úsilí, s kterým ji vyráběl.
„Ty jsi ji opravdu dělal sám?“
„No, taťka mi trochu pomohl.“
„Milane, neměl jsi raději ty hodiny práce věnovat učení? Třeba bys nepropadl.“
Dlouze se na mě zadíval. „A jak bych vám potom řekl, že jsem vás měl rád?“
Podívala jsem se na něho, rychle se odvrátila a utřela si dvě slzy, které se mi nečekaně objevily na tváři.
„Taky pravda, tak ještě jednou děkuji a ať se ti příští rok daří líp!“
Kývl hlavou, smutně se na mě usmál a zeptal se: „Líbí se vám?“
„Moc,“ řekla jsem a vůbec jsem se při té lži nezarděla, jen mi hlavou prolétla zvláštní myšlenka: Proč musí učitel hodnotit jakési matematické dovednosti, proč nemůže ocenit lidské srdce? To by Milan dostal výbornou.
Hromádka vysvědčení je rozdána, dětem jsem popřála pěkné prázdniny a odebrala se do kabinetu. Tam jsem zapojila lampu do zásuvky a rozsvítila ji. Hleděly na mě obrázky z Vánoc, Velikonoc, srdečná blahopřání k narozeninám, k jmeninám.
Já jsem jen tiše seděla a vzpomínala, kolik to bylo hodin, které mi věnoval. Proč? Protože mě měl rád. Najednou jsem si uvědomila, že to je nejkrásnější dárek, jaký jsem v životě dostala.
Lampu jsem zhasla, uložila do krabice a odnesla si domů.

Děkuji, Milane.

zpět...