ÚVOD O AUTORCE PŘEHLED TVORBY UKÁZKY AKTUALITY FOTOGALERIE OHLASY POZVÁNKA KONTAKTY
    Dnes má svátek:
Jaroslav

.
POESIE...
Básnířka a prozaička z Francovy Lhoty Vás chce touto formou seznámit se svou bohatou tvorbou
NEJNOVĚJŠÍ KNIHA...
Nevšední všednosti



[ 2023 ]

Kde lze knihy zakoupit?
+ přidat k oblíbeným
.
.
* * * POHÁDKY * * *
O PĚNKAVIČCE

Je jaro. Květy se probouzejí a rozvíjejí do krásy, přírodou se nese jejich vůně, broučci vylézají ze svých skrýší a ptáčci pořádají první jarní koncerty.
Malá pěnkavička vyletěla do koruny stromu a rozhlížela se kolem. Náhle zahlédla něco blýskavého, podobného kapce rosy, ale většího.
Co to jenom může být? Přilétla blíž a zvědavě pozorovala měňavou kuličku. Je to rosa nebo není? I co, zkusím to, napadlo ji a do jedné si zobla. Nebyla to rosa, ale perličky, které na stole zapomněla paní toho domu. Zobnutím se nitka přetrhla, perličky se rozsypaly a jedna pěnkavičce vklouzla do hrdélka.
Náhle se strhl veliký křik. Lidé zahlédli oknem pěnkavu, jak zobá do perliček. Co si to dovoluje? Kšš! Kšš!
Pěnkavička se polekala a ulétla do větví. Bála se, třásla a sezobnutá perlička ji tlačila v bříšku. Platila za svou zvědavost.
Paní sbírala perly z přetržené šňůry a pořád vykřikovala, že jedna perlička chybí.
Po chvilce vyběhl z domu vysoký pán s puškou. Pěnkavička se moc polekala, protože paní ukazovala právě tím směrem, kde seděla. Pán se zastavil, rozhlédl se, namířil a střelil.
Ale netrefil ji, v posledním okamžiku vzlétla.
Letěla daleko, daleko, pryč ze zahrady.
"Poletím někam, kde mě nenajdou. Už nikdy nebudu klovat do něčeho, co neznám," umiňovala si.
Stále ještě slyšela za sebou křik paní a nadávky pána s puškou. Letěla dlouho, až přilétla na okraj lesíku. Usedla na první strom, třásla se strachem a vyčerpáním.
Vtom se to stalo. Puklo jí srdíčko. Spadla mrtvá k zemi.
Viděl to měsíc Květen a bylo mu pěnkavičky moc líto.
"Tak krutá daň za zvědavost!" pomyslel si.
Natáhl svou ruku k místu, kde pěnkavička ležela, ta vzápětí zmizela a objevil se tam trs krásných květů. Vypadaly jako malinké perličky, pověšené na stoncích. Omamně voněly a zvonily do kraje bílými zvonečky. Květen pokývl hlavou a řekl:
"Aby všichni věděli, že se vrátilo k lidem jaro, budete mě vítat svým cinky-linky. Lidé vám budou říkat konvalinky.
Pak natáhl svou ruku k domu, kde bydlela ta krutá paní s pánem, kvůli nimž pěnkavička zemřela. Právě seděli oba na zahradě u bohatě prostřeného stolu.
Obloha se najednou zatáhla černými mraky a začalo krupobití, jaké nepamatovali. Perličky ledu do nich bily ze všech stran, bičovaly je a štípaly. Než doběhli do domu, dostali, co proto.
Mohli si za to sami.
Co kdo seje, to sklízí.


O VÍLE FABIANCE

Malá zlatovlasá víla Fabianka se houpala na bílé kopretině. Klátila nožkama, zakláněla hlavičku a dívala se po obloze s bílými mráčky. Sluníčko ji líbalo teplými paprsky. Byla šťastná.
Najednou zahlédla stín. V poslední chvíli slétla z květu a střemhlav po stonku sjela dolů. Ruce ji pálily, ale nedbala, dokud se neukryla ve vysoké trávě. Dobře udělala.
Na květ usedl velký čmelák Ondra, který krásnou vílu neustále pronásledoval, protože se s ní chtěl oženit. Vyhrožoval jí, nebude-li ho chtít, že ji uzamkne do své komůrky a ke dvířkám přivalí těžký kámen. Najíst a napít jí dá, ale musí ho za to milovat. Vždyť je tak velký a silný v žlutočerném obleku, podle poslední módy, tak co by chtěla víc?
Zlostí bez sebe rozkýval květ kopretiny, na kterém ji zahlédl před chvilkou sedět, pak v rychlých kruzích obrovskou rychlostí kroužil kolem a vztekle bručel:
"Však já si tě najdu, Fabianko, a odvedu si tě!"
Ve víle se třáslo srdíčko strachy, ale trávy držely nad ní své spojené ruce a tak ji čmelák, který navíc špatně viděl, vůbec nezahlédl.
Bylo jí smutno.
"Co jen budu dělat, vždyť vůbec nebudu moci sedět na sluníčku, já tu snad budu muset zůstat až do tmy, ale co potom?"
Denní víly se noci bojí, noc patří bludičkám a nočním vílám. A co se jí myšlenky honily hlavou, najednou uslyšela výkřik, pak ránu a potom se rozhostilo ticho.
Vysoké trávy jí sdělily, že se už nemusí bát, že čmeláka právě slupl pták.
Víla Fabianka poděkovala travám, že ji zachránily, popřála jim hodně teplého sluníčka, příjemnou koupel ve večerní rose a vyletěla si znovu na rozhlednu kopretiny, která ji přivítala kopretinkovým úsměvem.
Ono to tak v životě chodí, nikdy se nesmíme poddávat zlu, musíme věřit a doufat, že zlo bude potrestáno.


DĚTI ČASU

Na perutích nekonečna létá král Čas. Když se mu zachce, něco nového stvoří, jindy zase nechá něco zaniknout. Jednou potkal překrásnou dívku. Jmenovala se Doba. Zamiloval se do ní a ona do něho. Už se nikdy neodloučili. Měli dvanáct krásných synů. Dali jim jména: Leden, Únor, Březen, Duben, Květen, Červen, Červenec, Srpen, Září, Říjen, Listopad, Prosinec.
Každý z nich dostal od sudiček nějaký dar a lidé si pochvalovali, jak je ten a ten měsíc hezký, a přitom každý jiný.
Jenom sudička pro Září se zatoulala k dětem do říše barev, her a snů, a nepřišla včas k jeho kolébce. Zle se Čas na sudičku rozzlobil. Vynadal jí a ona pak, celá nesvá, dala Září místo daru síly a zralosti z levé ruky, dar věčného dětství a malovaných snů z ruky pravé.
A od toho okamžiku, až do dnešních dnů, zůstalo Září dítětem, které miluje barvy, hraje si s nimi, a nejraději mění zelenou ve zlatou, pláče mlhami či slzami deště nebo září hřejivými paprsky, které už nepálí, ale hladí.
To se ví, že se král Čas nějakou dobu pozastavoval nad tím, že má jedenáct statných synů, jednoho zajímavějšího než druhého, a jedno dítě, které zůstalo dítětem už navždy, pak se ale usmál a mávl nad tím přehmátnutím sudičky rukou:
"Když mám malé dítě, budu i já věčně mladý," zasmál se a zatočil ve spirálách vteřin stejně rozpustile jako před milióny let.
Jak je dobré umět přijímat osud a postavit se čelem i k nepříjemnostem. Ušetříme si tak mnohá trápení. A vůbec nejlepší je, pomyslil si ten moudrý Čas, když dokážeme v nepříjemnosti, která nás potká, objevit dobro.

zpět...