Jaro už rozvěsilo jabloním růžové závoje, ptačí hnízda ožila novými obyvateli, louky zdobí tisíce bílých lucerniček, jen sem a tam se ještě objeví zlatovlasá pampeliška. Zahrádky se omamně rozvoněly hrozny šeříků a barevnými květy.

Často tiše stojím uprostřed té krásy a pozoruji to množství včel, co se hemží kolem. Sem tam přilétají motýli a čmeláci. A těch hrdliček, drozdů, vlaštovek, kosů, sýkorek, strak, konipásků a vrabčáků, co neustále létají a poskakují z větve na větev, na zídku, na trávník.

Šedivá deka oblohy se pomalu mění a odplouvá pryč, nebe se rozjasnilo modří pomněnek. Začínají se objevovat bílé mráčky líně se povalující nad krajinou. Celé mi to připadá, jako když se člověk osvobodí od tíhy bolesti vzniklé ublížením blízkého člověka. Jako okamžik prozření že ten, kdo nám ublížil, neuměl jednat jinak. Šeptám: „Odpouštím.“

Šeď v srdci se konečně rozplyne a první nesmělé sluneční paprsky začínají hřát. Malé mráčky pochybnosti se ještě sem tam objeví, ale nechme je být, brzy se ztratí. Můžemeli si vybrat slunečný nebo pochmurný den, proč bychom nechtěli ten, co je hřejivý zlatem slunce?

Odpuštěním osvobodíme sami sebe. Není ale nutné takového člověka přijmout zpět do svého života, jako by se nic nestalo. Tím si sami koledujeme o další ránu. Je třeba být slušný, ale velmi opatrný. Vytvořit si kolem sebe ochrannou modrou či zelenou kouli, kam ho nepustíme a na to, jak nám ublížil, si vzpomenout bez emocí. Bylo, nebylo, je to pryč, nežijeme minulostí, ale přítomností dané chvíle. Chceme být šťastní, chceme, aby v našich dnech svítilo slunce, abychom mohli vnímat krásu kolem sebe a radovat se z ní. Bůh chce, ať jsme šťastní, neboť jen takoví lidé mohou vyzařovat lásku. Vždyť bez ní by byl život studený a šedivý. A to my přece nechceme.