ÚVOD O AUTORCE PŘEHLED TVORBY UKÁZKY AKTUALITY FOTOGALERIE OHLASY KONTAKTY
.
.
* * * O VÍLÁCH, SKŘÍTCÍCH A VODNÍČCÍCH * * *
Jak Brčálník zlobil
Kdo by nemiloval kytice rozkvetlých žlutých blatouchů, které Jaro tak štědře potůčkům rozdává! Senický potok se taky jimi chlubil a lidé se zalíbením pozorovali tu krásu. Večer, když už všichni jdou spát, těší se z blatouchů i Měsíc a hvězdy. Zvlášť jedna hvězdička se nemohla nasytit toho pohledu. Květy blatouchů se odrážely v potemnělé vodní hladině a ona mezi nimi viděla sama sebe. Bylo to nádherné! Nechtělo se jí putovat spolu s ostatními sestřičkami po hvězdné obloze. Ohlédla se po Měsíčku, ale ten už byl daleko, on si jistě nevšimne, když dnešní noc zůstane tady v potůčku. V tom se však velmi mýlila. Najednou uslyšela jeho hlas: „Modřenko, kde jsi? Hledám tě už hodnou chvíli, ale nevidím tě!“
Trhla sebou, rychle chtěla pokračovat po své hvězdné cestičce, ale nešlo to. Nemohla vytrhnout svůj obraz z vodní hladiny a bez něho se nemohla vrátit. Hvězdy mohou svítit jen tenkrát, když každá z nich splyne se svou září. Její obraz držel pevně v hrsti vodník Brčálník. Vysmíval se jí: „Nepustím, nepustím, jsi teď moje, budeš svítit jenom mně!“
Hvězdička začala prosit, ale nebylo jí to nic platné, tak začala naříkat a volat o pomoc. Uslyšela ji víla Žofinka, vracející se od nemocné holčičky.
Slétla dolů podívat se, co se to děje na senickém potůčku. Když zjistila, co vyvádí Brčálník, zle se na něho obořila: „Nestydíš se chtít hvězdu jen pro sebe? Ony přece září pro každého z nás, okamžitě ji pusť!“
Zastyděl se Brčálník a hvězdičku pustil. Stejně už měl popálené celé dlaně. „Dobře ti tak, máš mít rozum!“ obořila se na něho víla, když viděla, jak si je fouká.
Hvězdička hbitě vyskočila z potůčku a svým paprskem se lehce dotkla čela víly Žofinky. „Děkuji ti,“ zašeptala, pak se vyhoupla nahoru a volala na Měsíc: „Já jsem přece tady!“
„Já tě dříve neviděl,“ na to Měsíc, ale když spatřil, že Modřenka rozlévá svou modrou zář po nebeské pěšince, pokývl hlavou a už si jí nevšímal, jen bručel něco, že bude brzy potřebovat brýle.
Na nebi bylo tedy všechno v pořádku, ale poprask nastal ráno ve vílím království. Víle Žofince zářila na čele malá modrá hvězdička. Moc jí to slušelo. Však se na ten zázrak chodily dívat všechny víly z celého království. Přišla i Královna víl, ale ta jediná se nezeptala, jak k té hvězdičce přišla. Jen se na ni usmála a pohladila ji po vlasech.
Od té doby nikdo neřekl víle Žofince jinak než víla s modrou hvězdou.


Svatojánská noc
„A já pořád z jakého mračna to prší, když nebe je celé z pomněnek, a ona to naše Adélka,“ vynořil svou hlavu z jezírka vodník Brčálník a udiveně se zadíval na uplakanou vílu.
„Když moje sestra Vlastička si dnes zlomila nohu a my jsme tolik chtěly jít tancovat,“ vzlykala Adélka.
Brčálník pokýval svou zelenou hlavou: „No jó, dnes bude svatojánská noc. Světlušky budou svítit svými lucerničkami na zelený palouček, cvrčci budou hrát na housličky, a co tam bude skřítků! To bude veselo, až vyzvou víly k tanci, to se bude tančit až do rána a těch diváků, co tam přijde! Všichni ptáci a motýli, denní i noční, posedají na větve stromů a budou se dívat, jak kdo tančí. K ránu pak vyhodnotí nejlepší taneční pár, který pak bude mít sólo uprostřed louky a všichni ostatní udělají kolem nich velký kruh a po celou dobu, co budou ti dva tančit, budou tleskat. Až dotančí, dostanou od Královny víl zvláštní dar: mohou se na jeden rok stát lidmi. Víla se promění v krásnou dívku, skřítek v mladého chlapce. Pokud se jim tento život zalíbí, mohou zůstat lidmi, ale ztratí svou nesmrtelnost.
Budou-li se chtít vrátit do říše víl a skřítků, je třeba, aby přišli přesně za rok o svatojánské noci na vílí palouček, a Královna víl je promění zpět na vílu a skřítka. Ale už nikdy se lidmi nestanou. Víla Adélka se znovu rozplakala.
„Co tanečků jsme si s Vlastičkou připravily a teď ta nešťastná náhoda! Kdyby nebyla tráva tak kluzká, nemusela mít sestřička zlomenou nožičku a mohly jsme letos vyhrát a kdoví, možná jsme se mohly stát lidmi!“
Brčálník na ni upřel svá zelená očka: „Opravdu za vše může ta mokrá tráva? Myslel jsem, že víly mají křidélka k tomu, aby je používaly tam, kde je to zapotřebí.“
Teď to zase byla víla Adélka, kdo překvapeně vykulil oči. „Vidíš, to mě nenapadlo, vlastně si za to může sama, že?“
„No, a ty máš nožky v pořádku, tak co ti brání jít tančit? Vlastička se posadí na smrkovou větvičku a bude se na tebe pěkně z vršku dívat. Třeba budeš letos nejlepší tanečnicí ty. Má-li tě opravdu ráda, bude ti to z celého srdce přát, abys právě ty získala dar Královny víl a stala se dívkou. Jí se to přece může podařit příští rok!“
Adélka vodníčkovi zamyšleně naslouchala.
Brčálník se chvíli odmlčel a pak se na Adélku obořil: „Ty vážně tolik spěcháš do světa lidí? Vždyť je vůbec neznáš, oni se často nechovají laskavě, ubližují sobě i přírodě, jsou zlí. A musejí zemřít! Já bych nechtěl být člověkem ani za nic!“
Adélce se opět očka zalila slzami. „Nemluv tak, možná že někteří nejsou dobří, ale já znám hodné lidi, kteří chodí do lesa a hladí stromy, povídají si s modrými zvonečky laskavců, pozorují srnky, co se pasou. Tito lidé určitě nejsou zlí a já bych chtěla být jednou z nich. Vím, že jsou smrtelní, ale jestli jsou celý život hodní, nemají proč bát se smrti. Jejich láska zůstane navždy v jejich dobrých skutcích.“
Brčálník jí pozorně naslouchal, Adélka mezitím přestala ronit slzičky a celá se rozzářila.
Když domluvila, řekl: „Adélko, přijdu večer na palouček a budu se celou dobu na tebe dívat, protože ty budeš tančit jako vánek. Motýli ti budou tvou lehkost závidět! A až se staneš krásnou dívkou, přijď někdy k našemu jezírku, aby mi po tobě nebylo smutno, slibuješ?“
„Neboj se, Brčálníčku, budu si denně chodit do jezírka chladit své nohy a tobě nechám občas barevnou pentličku na břehu, aby sis mohl ozdobit svůj klobouček.
Vodník pokývnul hlavou a dlouze se díval tím směrem, kterým víla odešla.
Ten svatojánský večer opravdu víla Adélka se skřítkem Romanem vytvořili pár, který tančil nejpůvabněji ze všech a Královna víl jim dala největší dar – stali se lidmi.
Jestli se za rok na svatojánskou noc vrátili zpět do říše víl a skřítků? Nevím, ale myslím, že ne. Stačí se rozhlédnout kolem. Copak jste si nevšimli, jak každým rokem přibývá hodných lidí kolem nás?


zpět...