ÚVOD O AUTORCE PŘEHLED TVORBY UKÁZKY AKTUALITY FOTOGALERIE OHLASY KONTAKTY
.
.
* * * PŘÍBĚHY Z VALAŠSKA * * *
Zdechlý pes
Bydleli vedle sebe dva sousedi Tonda a Jaroš. Rádi se spolu dali do řeči, kdykoli se viděli. Pokud se potkali k večeru, tak často skončili na lavičce před Tondovou nebo Jarošovou chalupou. To se ví, že ne „po suchu“.
„Každá řeč sa mosí nečím dobrým zapíť,“ říkával Tonda a Jaroš mu souhlasně přikyvoval.
Oba sousedé měli společnou zálibu – psa. Tonda měl mladého německého ovčáka, Jaroš stařičkého jezevčíka. Tondův ovčák měl ale jednu vadu, kde uviděl zaběhlou slípku, hned po ní skočil a zakousl ji. Hrdě ji pak v tlamě donesl svému pánovi, očekávajíc pochvalu. Té se však nikdy nedočkal, protože Tonda dobře věděl, že zas z toho bude malér. A taky že ano, vždy přiběhl nějaký soused a láteřil, že se mu ztratila slepice. Tonda se proto zlobil na svého ovčáka, vynadal mu, přetáhl ho dokonce i klackem, ale nic naplat, německý ovčák byl jiného mínění, domníval se, že všecko živé, co se mu ocitne na dosah, je jeho kořist. I stalo se, že jednoho večera vyšel Jaroš ven a vidí, že jeho stařičký jezevčík leží u boudy nějak divně. Přijde blíž a sáhne na něho. Už je to tak, jeho život vyhasl. Bylo mu ho líto, byl to takový klidný, hodný pes. Ale co se dá dělat, přišel jeho čas.
Tož Jaroš si zašel pro rýč a vzadu na zahradě ho zakopal. „Sbohem, kamaráde,“ tiše mu řekl, když odcházel domů.
„Táto, kde jsi byl?“ spustila na něho žena, když se vrátil celý špinavý, ale on jenom mávl rukou a šel se umýt. Na špatné zprávy je dost času ráno, myslel si.
I u sousedů se chystali jít spát. Najednou se však ozve škrábání na dveře a zuřivý štěkot psa. Tonda znejistěl, takhle hlásí jeho německý ovčák svůj úlovek.
„Propána, co to zas chytil?“ Skokem byl u dveří a strnul. Jeho pes držel v tlamě malého sousedova jezevčíka pokrytého blátem. Co teď? Opatrně vyndal psíka z ovčákovy tlamy, zavolal svou ženu, jezevčíka omyli, a zatímco svého psa přivázal na řetěz a vynadal mu, skočil přes sousedův plot a kradl se k psí boudě. Tam mrtvého jezevčíka položil tak, aby mu tlapky trčely z boudy. Jak tiše přišel, tak tiše odešel.
„Hotovo,“ sdělil své ženě. „Zatracené to moje psisko, už neví, co by zadávil!“ Zahrozil směrem k boudě a ovčák kupodivu stáhl ocas a zacouval dovnitř.
„Ještě by narušil naše dobré sousedské vztahy,“ bručel si Tonda pod nosem, když šel spát.
Druhý den ráno brzy vstal, oblékl se a šel pozdravit souseda. Ale ten se mu zdál nějak zamlklý, tak radši odejel na pole sušit seno.
Když se k večeru vrátil, nedalo mu to a na souseda zavolal: „Ty, Jarošu, jak sa máš?“
„Ale, stojí to za starú belu. Včeraj mně chcípl pes a dneska, vidíš ho, potvoru jednu, je v búdě!“
To už Tonda nevydržel a začal se nezřízeně chechtat.
Soused se na něho nevěřícně díval. „Co je?“
Po chvilce všechno Jarošovi vysvětlil a oba se šli podívat, kde asi podlezl ovčák plot. To místo našli, i vyhrabanou jámu.
„Tož včil abychom to leknutí zapili,“ řekl Tonda a v mžiku byl zpátky i s flaškou. „Mám ju ve stodole, aby moja nevěděla, napij sa!“
Oba si lokli a Tonda honem utíkal flašku schovat. Ani si nevšiml, že za záclonou stojí jeho Máňa a tiše se usmívá. „Než by utrácal v hospodě, tož radši ať sa sem tam napije doma,“ bručela si pod nosem a nahlas zavolala: „Tato, večeřa!“

zpět...