Žádný hudebník na světě, třeba by byl virtuóz, nedokáže zahrát líbivou melodii na svůj hudební nástroj, nemá-li ho naladěn. Je proto zapotřebí hned ráno po probuzení naladit se do kladného vidění světa kolem sebe, uvítat nový den s poděkováním, že nám Bůh dává příležitost k lásce. Uvědomit si, že pokud se nám něco nepodaří tak, jak bychom chtěli, je to jen pro naše dobro, abychom se něčemu novému naučili. Život je škola, ve které nikdy nejsou prázdniny. Vysvědčení nám dají naši blízcí, až my tu nebudeme. Aby bylo dobré, je třeba se o to zasloužit.

Prvním předpokladem je úsměv. Naladit se každý den hned po probuzení do úsměvu. Usmát se na sebe do zrcadla, pochválit se a chránit si svůj úsměv po celý den. Úsměv je pták štěstí, který přilétl na naše rty. Je plachý, okamžitě odlétá, když cítí nebezpečí hádky, sváru. Někdy trvá dlouho, než se vrátí zpět. Je proto lepší uvědomit si jeho cenu a nenechat jej odletět. Život s úsměvem to je něco úplně jiného. Vyzkoušet si to může každý sám.

Je to naše volba, zda chceme, či nechceme, být šťastni.

Jak žít, aby byl člověk šťastný? To je otázka, na kterou lidé hledali odpověď už odedávna. Mnoho filosofů, mudrců, kněží, králů, básníků se snažilo formulovat stav, kdy je člověk šťastný. Všichni se shodují v tom, že je to okamžik, kdy člověk cítí, že má srdce plné lásky. Roland Leonhardt to upřesňuje: Ke štěstí, které nás podpírá, patří i vděčnost za to, co máme a co nemusíme teprve hledat. Marcus Aurelius to cítí trochu jinak: Štěstí tvého života závisí na kvalitě tvých myšlenek. V paměti se mi vybavuje věta neznámého čínského mudrce: Budeš-li v srdci nosit zelenou větvičku, pak už se najde ptáček, který si na ní zazpívá.

Někdo zvoní. Jdu otevřít. Za dveřmi se na mě směje moje přítelkyně Anička: „Ahoj!“ vítáme se v objetí.

„Aničko,“ vybafnu na ni, „čeho je třeba ke štěstí?“

Ani okem nemrkne a už sype odpověď: „Nesoudit, nekritizovat, nemáme na to právo. To smí jen Bůh. A nezávidět, závist je zákeřná nemoc naší duše,“ dodává.

Přemýšlím nad jejími slovy, jak přesně vystihla, kdy člověk nemůže být šťastný. Hle, jak jednoduché! Nebo těžké? Nevím, asi jak pro koho. Ale co vím zcela jistě je to, že štěstí nikdy nezaklepe na naše dveře, dokud nebudeme připraveni ho přivítat.