Sedíme s Aničkou na zahrádce a nasloucháme tichu, které jen sem tam přeruší ptačí trylky. Den přizdobil modrou klenbu nebes bílými obláčky. Nehýbají se, možná nás pozorují. Polibky slunce žhnou na naší kůži.

„Informaci o sobě posíláme před sebe. Tak, jak se vidím já sama, tak mě vidí i ostatní,“ ozvala se Anička a vzápětí pokračovala:

„Máme-li sebevědomí v pořádku, je to dobré, nemusíme se bát ani stáří. Víš, v dnešní společnosti je stáří vnímáno většinou jako záporný jev a mnoho lidí se stárnutí bojí.
Samozřejmě, věkem dochází k fyziologickým změnám, jako je například svrašťování kůže, ochabování svalstva, zhoršení smyslů, přetváření imunitního systému, ale stárnutí závisí na každém jedinci, jak sám sebe vnímá, co dělá pro pozitivní pocit stáří, jak vidí sám sebe. Podle toho ho vnímají ostatní. Může přinášet také ovoce jako třeba modrost, shovívavost, umění pozorovat dění kolem sebe do hloubky.“

Přemýšlím o její myšlence, která vytryskla náhle jako pramínek čisté vody.

„Myslíš jako třeba jabloň, dá chutné plody, až dozrají, teprve tenkrát jsou plné chuti a vůně, nebojí se podzimu, i když ví, že po něm přijde zima“, tiše doplňuji její myšlenku.

„Víš, ono o tom to vlastně je, náš život má svůj začátek a konec. A kdy jindy než ve stáří by měl člověk nacházet smysl života a smrti. To ale neznamená, že by měl rezignovat, naopak, žít naplno dle svých možností.“

Na větvičku rododendronu přilétl malý žlutý ptáček. Nikdy jsme ho před tím nespatřila. Tiše seděl, jako by chtěl naslouchat našemu hovoru, ale protože jsme se právě odmlčeli, zatřepetal křidélky a odlétl.

Obě jsme se za ním dívali. Jestlipak i ptáci přemýšlejí o svém konci, napadlo mě.

Anička se na mě podívala, usmála se, a aniž jsem otázku vyslovila, řekla: „Ne, ten zvláštní dar vědění byl dán jen člověku“.

Blíží se krásný čas vánoc. Už je slyšet jeho tiché ťukání na okno. Jsme připraveni? Narodí se Ježíš, dítě Boží! Jak ho uvidíme?

Nepotěšíme ho bohatým výběrem štědrovečerní hostiny, mísami vanilkových rohlíčků a lineckého cukroví, neholdujeme značkovým vínům ani jinému lakoholu. Nenechá se ošálit žádnými sliby a ni drahými dary. Jak ho tedy uctíme?

Tím, co nás nic nestojí, a přesto je nejvzácnějším darem na světě - láskou. Probuďme ji! Lásku k druhým, ale i k sobě. Nic si nevyčítejme, mějme se rádi takoví, jací jsme.

Ve jménu lásky se snažme odpustit všem, kdo nám ublížili. Zbavíme se tak velké tíhy, vyléčíme se z nemocí, které nás sužují a trápí. Staneme se krásnými, čistými bytostmi, z nichž bude vyzařovat láska. Lidé se k nám začnou chovat jinak, budou mnohem hodnější a laskavější než dřív.

Změnili se?

Že je těžké se změnit?

Nebudeme-li se tomu bránit, pak ne. Proč to alespoň nezkusit? Často to nejde hned, chybujeme, ale to je právě škola života. Zůstat celý život v první třídě, to by bylo smutné. A prožít smysluplný život bez lásky, to nejde. Síla lásky je zlatá stuha, která může ovinout celou naši Zemi, všechny lidi, pokud jí neotevřou svá srdce.

Věk náslilí můžeme změnit na věk lásky. Síla lásky je v nás!