„Pane Platone, vy říkáte, že láska je bloudit v kráse. Jste si tím jist?“

„Samozřejmě, jinak bych to netvrdil. Podívejte se, každý, kdo se narodil a žije na tomto světě, ví, že jednou zemře, že dojde do konečného cíle své cesty. Než tam však dojde, může si zvolit, chce-li být na svém putování šťasten, nebo chce-li se neustále trápit tím, že jednou nebude existovat. Nechci teď řešit otázku převtělování, ale pozemského života. Ten člověk, který se umí radovat z obyčejných, prostých věcí, které ho obklopují, ze setkání s přáteli, ten, který se umí usmívat, i když venku prší, je sluníčkem pro všechny lidi, kteří ho obklopují. Mají ho rádi, potřebují jej k životu. On tu lásku cítí, vnímá ji všemi svými smysly. Jde o zákon dopadu a odrazu, to, co dáváš, se ti vrací. Takový člověk svou cestu životem projde šťastný, protože měl duši plnou lásky. Celý život bloudil v kráse.“

Najednou se mi vybavila slova písně Johna Lenona: „Všechno, co potřebuješ, je láska. Láska je všechno, co potřebuješ.“

Odmlčela jsem se. Platon mě chvíli pozoroval a pak, jakoby četl mé myšlenky, pronesl:

„Chce-li být člověk šťasten, opravdu všechno, co potřebuje, je láska.“

Jak často se necháváme spoutat strachem! Zasáhne nás drápkem, a pokud si nedáme pozor, zachytí nás do své sítě. Je pak těžké se z ní vymanit. Jedinou cestou je síť zpřetrhat, jen tak můžeme nad strachem zvítězit.

Bude nám k tomu pomáhat i pravidelné dýchání. S každým nádechem se naplňujeme vesmírnou energií, s každým výdechem odhazujeme část jedovatého strachu. Čistíme se. Zpočátku to jde pomalu, ale s každým výdechem se zbavujeme nepříjemných pocitů a s každým nádechem se cítíme lépe a lépe. Prostupuje nás zvláštní energie, cítíme se lehce, svěže. To je přesně okamžik, kdy do svého nitra můžeme pozvat Boha. Síť strachu zmizela, jsme plni víry, pokory a štěstí.

Tam, kde je Bůh, tam opravdu není místo pro strach.