Citace z dopisu (lístek č.9)
Rudolf Adolfovi

...pak tážeš se, zdaž nějaké drobnosti potřebuji, ne, ničeho není třeba, jen aby brzy konec vojny byl, bychom se zase mohli sebrat s domácími a se trochu zotavit.

Válka
Slovo, které nahání strach a hrůzu. Kolik to bylo utrpení, strádání a bolestí, kterým byl vystaven člověk.
Proč?
Nevím, neznám odpověď.
V Severomoravském kraji, v Lašské bráně Beskyd, leží malebné městečko Příbor s obdivuhodnou historií a množstvím úžasných osobností. Mezi jeho největší rodáky patří Sigmund Freud, psychoanalytik, známý v celém světě. Blížilo se mu 60 let, když ho zastihla I. světová válka. Hluboce ho zasáhla, neboť byl proti tomu, aby světové mocnosti řešily své spory násilím. Byl totiž přesvědčen o silné agresivitě, která se v člověku vlivem podmínek, ve kterých žije, časem projeví.
26. července 1914 na sv. Annu byla v Příboře vyvěšena mobilizační vyhláška. Mnoho mužů muselo opustit svou rodinu a odjet na frontu. Nevěděli, kam jedou, co je čeká, neznali odpověď na otázku, jestli se vrátí zpět ke svým milovaným. I když je při odjezdu utěšovali, srdce jim sžírala velká obava z budoucnosti. Přežijí, nebo si na nich smrt vybere svou daň?
Jak prožívali tu těžkou dobu?
Odkrývám roušku tohoto stoletého svědectví. Můžeme sledovat fotografovanou korespondenci dvou příborských rodáků – vojáka 1. světové války Rudolfa Kalmuse svému bratru Adolfovi - v době od 11. 11. 1914 do 7. 7. 1915. Z ní poznáváme, jak důležitý byl dotek domova, jaký význam mělo citové pouto mezi dvěma bratry, jak jedině díky tomu přežívali hrůzu války každý den znova. Vždyť lidé na frontě nevěděli dne ani hodiny, kdy si je smrt vybere za svou kořist.
Poslední Feldpostkorrespondenzkarte z 10. 8. 1915 oznamuje se zpožděním třiadvaceti dnů už jen Rudolfovu smrt 15. 7. 1915.
Lístky jsem řadila chronologicky. Růžový dopis bez data, vyhozený z vlaku na nádraží, myslím, byl předposlední. Dostal se do rukou cenzury, ale černé skvrny lze pod světlem přečíst. První zamazané místo skrývá slovo ruského, druhá skvrna zakrývá slovo Itálie. Je s podivem, že MILITARZENSUR PRZEMYSL dopis mému otci doručila. Čtu ho znovu a znovu. Nemohu než obdivovat velikou odvahu lidí ve válce, kteří, ač poznali její hrůzy, skromně podotknou – „Ač jsme staří majstři, přece máme trochu strach.“
Ten strach byl oprávněný. Můj strýc Rudolf Kalmus se už nikdy nevrátil ke své rodině, k svým pěti sourozencům, ani k ženě, kterou miloval. Nevím, kde zemřel, kde leží, která země mu poskytla hrob. Byl jedním z mnoha, koho pohltila válka. U příborských škol je vystavěn pomník padlým rodákům za I. světové války od příborského umělce a sochaře Františka Juráně. Mezi mnoha jinými jmény najdeme i jméno Rudolf Kalmus.
Oni neměli právo žít???